Přejít na obsah Přejít na navigaci
Historie

HISTORIE

Historie tohoto místa se začala psát roku 1710, když poddaný Mikuláš Sedlář získal od majitele panství Wolfganga Serényiho svolení k výstavbě mlýna.
Mlýn, postavený na úpatí hory Jestřabí, byl poháněn vodou z řeky Horní Olšavy a rodu Sedlářů patřil 150 let až do roku 1860, kdy jej odkoupili zpět tehdejší majitelé panství Serényiové.

Ti jej i s ostatním majetkem vložili v roce 1902 do první lázeňské akciové společnosti, založené MUDr. Františkem Veselým. Přestavbou mlýna na Vodoléčebný ústav byl pověřen architekt Jurkovič. Ta proběhla velmi rychle a vodoléčba byla otevřena již pro lázeňskou sezónu 1902, ovšem úspornost i krátká doba přestavby znamenaly zachování většiny starších konstrukcí. Vodoléčba fungovala v objektu přibližně 100 let a během této doby proběhlo několik stavebních úprav.

Svou původní podobu získal Vodoléčebný ústav zpět až poslední rekonstrukcí, dokončenou v roce 2023, kdy byla do restaurovaných interiérů zasazena expozice věnující se léčivým silám přírodních zdrojů, hudbě Leoše Janáčka a architektuře Dušana Jurkoviče.

V bezprostřední blízkosti Vodoléčebného ústavu se nacházejí Jurkovičovy Říční a sluneční lázně, vystavěné hned následující rok. Ve své době byla tato veřejná plovárna s bazénem a malebnými převlékacími kabinami velmi populární. Konaly se zde nejrůznější sportovní klání a setkávali se zde lázeňští hosté. Nejprve se zde muži a ženy při koupání a slunění střídali, v roce 1910 byl bazén prodloužen a rozdělen přepážkou na ženskou a mužskou část. V poválečném období byla rozšířena také část Slunečních lázní. Plovárna byla funkční až do roku 1995, kdy způsob napájení bazénu říční vodou přestal vyhovovat hygienickým předpisům. Dnes je zde vytvořen vytvořen okrasný biotop.

Další dvě budovy v areálu navazují svým tvaroslovím na Jurkovičovy stavby. První z nich je bývalá lázeňská prádelna s kotelnou z roku 1909, jejímž stavitelem je Josef Schaniak, a která je nyní vstupem do muzejní expozice. Druhou je monumentální stavba Slatinných a sirných lázní architekta Jana Koči z let 1909. V letech 1941 byla zahájena nástavba Slatinných lázní architektem Adolfem Vítámvásem a provoz byl rozšířen o Sirné lázně. Dnes je objekt přeměněn na skleník pro zimování teplomilných rostlin z lázeňského parku a v letním období slouží ke kulturním a společenským událostem.


Celý zdařilý projekt obnovy historického areálu oživil místo, které po mnoho let chátralo, a přinesl nový život do srdce lázeňského města.